Poznámky k některým kontroverzním pasážím Bible Mým vlastním oborem je teoretická fyzika (přesněji, teorie elementárních částic), ale obsah tohoto krátkého diskusního příspěvku s tím prakticky vůbec nesouvisí. Chci spíše využít vzácné příležitosti setkání teologů s přírodovědci a připomenu některé problémy (nebo spíše pseudoproblémy), které zatěžují diskuse mezi přírodovědci-křesťany a přírodovědci-ateisty (resp. agnostiky). Jinými slovy, chci se zmínit o některých potížích, jimž musí občas čelit přírodovědec, který se zároveň hlásí k některé z křesťanských církví (v mém případě jde o církev katolickou). Jednou takovou otázkou, která se často připomíná a bývá předmětem nedorozumění, je tajuplná událost Ježíšova narození, tj. "narození z Panny". Je to samozřejmě téma stokrát diskutované, ale zcela nedávno jsem na ně znovu narazil v jakési privátní debatě a to mě přimělo formulovat své stanovisko poněkud podrobněji. Musím rovnou předeslat, že sám jsem se kdysi s tímto konceptem vyrovnal - jaksi intuitivně - relativně snadno: V době svého návratu ke křesťanství (a později ke katolické církvi) v dospělém věku jsem odhadl, že samotná otázka, zda Ježíš z Nazaretu ve skutečnosti měl biologického otce či nikoli, není vlastně podstatná; přesněji řečeno, představa, že Ježíš měl nějakého biologického otce nerušila mou intuitivní představu o tom, že Ježíš je zároveň vtělením Boha. Mariino panenství jsem chápal spíše ideově, totiž ve smyslu vnitřní čistoty a připravenosti přivést na svět zcela výjimečné dítě, jehož další kariéru na tomto světě lze jen velmi přibližně a nepřesně charakterizovat slovy, že "Bůh se v něm lidem přiblížil prakticky na dosah ruky". Koneckonců, v Bibli se vícekrát mluví o "zázračných porodech", které provázejí události mimořádného významu (viz např. historii Abrahama, Sáry a narození Izáka nebo Zachariáše, Alžběty a narození Jana Křtitele). Později mě potěšilo, když jsem si ve známé knize kardinála Josefa Ratzingera Úvod do křesťanství [1] přečetl, cituji (str. 186 českého překladu): "Božské synovství Ježíšovo nespočívá podle víry Církve v tom, že Ježíš neměl žádného lidského otce. Nauka o božství Ježíšově by nebyla porušena ani kdyby Ježíš byl vyšel z normálního lidského manželství. Neboť božské synovství, o němž mluví víra, není biologickým, ale ontologickým faktem." V dalších úvahách ovšem Ratzinger také konstatuje (viz str. 189 tamtéž), že "výpovědi o události (zázračného Ježíšova narození) mají význam jen za toho předpokladu, že se skutečně odehrála." Zdá se tedy, že absenci biologického Ježíšova otce nakonec - v duchu církevní tradice - akceptuje. V "Katechismu katolické církve" z r.1994 [2] se tradice akcentuje velmi zřetelně a s ní tedy i tělesný aspekt události: Na str. 134 českého překladu se zdůrazňuje, že už od prvních věroučných formulací církev vyznávala, že Ježíš byl počat "bez mužského semene, působením Ducha svatého" a tento postulát se ještě dále zesiluje v tradičním duchu (Marie jako "Aeiparthenos", tj. vždy Panna). Přitom se však zdá, že samotné biblické texty poskytují v tomto ohledu jen poměrně skrovnou informaci - tak např. Markovo evangelium a nejstarší novozákonní listy o události zcela mlčí. Moudré stanovisko tedy nepochybně je, že Ježíšovo narození (podobně jako jeho smrt) je prostě zahaleno tajemstvím (přičemž biblické texty jistě nelze brát jako historické dokumenty) a tak to už zůstane. V diskusích s "bigotními racionalisty" proto rád zdůrazňuji, že záhady a paradoxy provázející krátký pozemský život Ježíše z Nazaretu mi dobře zapadají právě do tradiční křesťanské interpretace jeho osobnosti a jsem upřímně přesvědčen, že různé kvazi-přírodovědecké pokusy o výklad velmi mlhavě doložených historických událostí by neměly žádnou cenu. V tomto ohledu považuji za mnohem cennější samotnou lidskou víru, která pokorně sklání hlavu před neuchopitelným božím tajemstvím. Na druhou stranu se mi však zdá (ačkoli si vysoko cením mnoha aspektů kontinuity církevní tradice), že právě v diskutovaném problému jsou vyjádření církevních textů až příliš explicitní (domnívám se, že jde o extrapolaci daleko přesahující svědectví původních pramenů) a spíše podporují potenciální konflikt mezi racionálními přírodovědci a křesťany (i když, jak věřím, doby nejhorších střetů na tomto poli už snad máme naštěstí za sebou). Nakonec bych rád jen velmi stručně připomněl ještě jednu pasáž Nového Zákona, která celkem pochopitelně dráždí mysl každého racionálního praktického člověka, tedy nejen přírodovědce. Jde o závěr Markova evangelia (Mk 16, 17 - 18), kde se píše: "Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: .budou brát hady do ruky a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane .". Tento odstavec je opravdu bizarní (pokud vím, jedná se zřejmě o nějaký pozdější dodatek) a ani mě příliš nepřekvapilo zjištění, že jakási fanatická sekta se jím kdysi inspirovala, samozřejmě s velmi neblahými následky. Evidentně existuje celá řada míst v Bibli, která je třeba chápat jako hyperbolu - nadsázku, kterou se vyjadřují mimořádné nároky na lidskou víru v Boha. Jejich poctivá a přesvědčivá interpretace je však obtížná a proto velmi důležitá. Konstruktivní spolupráce teologů s přírodovědci má v tomto ohledu podstatný smysl - totiž ochránit víru před pověrou. Organizátoři tohoto setkání vyzvali všechny účastníky, aby se vyjádřili k základní otázce, totiž jaký smysl a cíl by měla mít interakce přírodovědců a teologů. Mé stanovisko je zhruba následující: V jednom z příspěvků (dr. Moravec) byla zmíněna škála možností vztahu přírodovědy a víry (resp. teologie) podle I. Barboura (viz např. [3] ) a sice 1) konflikt, 2) nezávislost, 3) dialog, 4) integrace. Musím říci, že nejbližší je mi varianta 2), přesněji řečeno něco mezi 2) a 3). Oblasti náboženské víry a přírodovědy skutečně vidím jako nezávislé, komplementární složky lidského vnímání reality, ale kontakty přírodovědců s teology zároveň považuji za navýsost užitečné: v souvislosti s tím, co jsem připomněl v první části svého příspěvku mi totiž velmi záleží na tom, aby profesionální teologové kvalifikovaně podpořili přírodovědce hlásící se ke křesťanství v argumentaci proti eventuelním výpadům a námitkám agnostiků a ateistů. Je zřejmé, že zejména v naší převážně ateistické společnosti panuje stále ještě značná nedůvěra až nevraživost vůči křesťanským církvím (zejména vůči katolíkům) a značná část populace (tedy i značná část přírodovědců) se kloní spíše ke konfliktu mezi vědou a vírou. Smyslem kontaktů mezi teology a přírodovědci by mělo být tyto bariéry odstraňovat, tj. eliminovat panující nedorozumění. I částečné naplnění tohoto cíle by bylo podle mého názoru důležitým příspěvkem ke kultuře naší země. Citovaná literatura:
|