Jiří Hořejší [Zpět]

INFO:
 
Text přednášky na semináři v Brně 8. 11. 2000, publikováno ve sborníku Evropa mezi vědou a vírou: hledání nové konfigurace, ed. M. Klapetek, Brno 2001, ISBN 80-214-1865-6
DOWNLOAD: [ps]

Věda a křesťanská víra - zdánlivý rozpor?

Téma zdánlivého nebo skutečného rozporu mezi vědou a religiozitou se v uplynulých staletích diskutovalo tolikrát, že k němu lze dnes sotva říci něco podstatně nového. Přesto má snad smysl občas se k tomuto problému vracet, zejména proto, aby se uvedla na pravou míru různá nedorozumění panující v této oblasti a neoprávněná podezření z obou stran. Z vlastní zkušenosti vím, že vzájemné předsudky světa vědy a světa víry bývají často naprosto absurdní. Můj příspěvek bude ovšem pouze osobní reflexí problému a musím proto začít velmi stručnou rekapitulací svého vlastního vztahu k náboženství i k vědě, aby byla moje pozice v dané diskusi jasná od samého začátku.

Mým vlastním vědeckým oborem je teorie elementárních částic. To je fyzikální disciplína, která je hodně vzdálena běžné lidské intuici a zabývá se převážně procesy, které jsou ukryty velmi hluboko pod povrchem každodenních jevů přístupných smyslovému vnímání. Je to však věda velmi přesná a díky svému "extrémně redukcionistickému" charakteru má také značnou prediktivní sílu. Jelikož fyzika elementárních částic cíleně směřuje k nejhlubším, fundamentálním zákonům přírody, vědci pracující v tomto oboru jsou vystaveni snad největšímu pokušení hledat nějakou "finální teorii" nebo "teorii všeho" - teorii, která by principiálně vysvětlila příčiny všech jevů a potvrdila tak definitivní svrchovanost lidského rozumu. Není snad třeba zdůrazňovat, že navzdory všem úspěchům moderní fyziky jsme od tohoto cíle evidentně velmi daleko.

Svojí životní orientací jsem křesťan - římský katolík. Ve smyslu běžné terminologie se tedy hlásím ke konvenční náboženské víře, která je v podstatě stejná jako ta, kterou vyznávali moji prapředkové. Nebylo tomu tak ovšem vždy a ve všech údobích mého života. V dětství jsem byl vychován v duchu tradičního katolicismu, ale ten jsem opustil v období dospívání. V té době jsem silně přilnul k matematice a jejím aplikacím v teoretické fyzice a samostatně jsem si rozšířil vzdělání v těchto oblastech daleko za rámec školních osnov. Žil jsem pak řadu let v představě, že dobrá znalost exaktních věd je to jediné podstatné pro poznání pravdy o tomto světě a že etika je koneckonců také jen záležitostí vlastního rozumu. Náboženství mi v té době připadalo nemožně staromódní a prakticky mrtvé, považoval jsem je pouze za jakousi pietně udržovanou tradici. Jediné co zůstalo, byl určitý "deistický postoj" - myslím, že jsem byl vždy víceméně srozuměn s tím, že např. za elegancí Maxwellových rovnic nebo Schrödingerovy rovnice lze tušit nějaký "vyšší rozum". Zároveň se mi však zdálo, že bez tohoto dodatku se jaksi lze i obejít, že prostě stačí ty matematické rovnice samy o sobě. Moje stanovisko se začalo výrazně měnit v období definitivní dospělosti, ve věku zhruba 30 let, kdy jsem postupně ochopil, že život občas staví člověka do situací, v nichž nějaká "racionální" individuální morálka může snadno selhat a rigorózní pravdy matematických rovnic jsou přitom ovšem k ničemu. Tak jsem někdy kolem r.1980 ke svému úžasu zjistil, že Starý Zákon i Nový Zákon jsou ve skutečnosti fascinujícím čtením pro dospělé - naštěstí jsem v té době už jasně chápal, že např. knihu Genesis není třeba považovat za alternativu k učebnici přírodopisu. Tím jsem znovu vnitřně akceptoval křesťanství a chvíli se mi zdálo, že bych se přitom obešel bez nějaké konkrétní církve. Kupodivu, po dalších zhruba třech letech jsem se celkem přirozeně vrátil znovu ke katolické církvi. Nepochybně tady zpětně sehrála roli rodinná tradice a výchova a rovněž to, že jsem v těch letech občas diskutoval s některými intelektuálně nadprůměrnými přáteli, kteří byli katolíky. Myslím také, že nezanedbatelný vliv na mé rozhodnutí pro křesťanství a katolickou církev měla neutěšená společenská situace v Československu na přelomu 70. a 80. let - tehdejší politický režim se mi jevil natolik ďábelský, že jsem přirozeně hledal nějaké pevnější útočiště na opačném pólu. Když se ohlédnu zpátky, musím připustit, že konečné obnovení vztahu k církvi bylo pro mne jedním z největších překvapení mého života; kdyby mi to někdo předpověděl např. v době kdy mi bylo dvacet, určitě bych mu nevěřil.

Můj návrat ke katolicismu ovšem nemá nic společného s vědou, kterou se zabývám. Z mého pohledu je křesťanství druhým pilířem poznání prostě tím, že hledá pravdu v jiné oblasti a tudíž i jinými prostředky. Moderní věda je úžasná svou hloubkou a úspěšností při objasňování jevů a zákonitostí materiálního světa, ale prakticky nijak se nedotýká jiných podstatných aspektů lidského života, které obecněji souvisí s hlubším smyslem lidské existence. Jde přitom o tak závažné věci, jako je morálka, problém viny a trestu atd. Myslím si, že moderní fyzika - zejména současná kosmologie - dnes umožňuje dojít až na samé rozhraní vědy a víry (viz např. příspěvek J.Langera na tomto semináři). Tradiční velké náboženské systémy však předpokládají víc - vyžadují pověstný "skok víry" do oblasti, do níž čistým rozumem nemůžeme proniknout.

Tak např. v kontextu křesťanství bude pro lidský rozum vždy zneklidňující otázkou, kdo byl vlastně Ježíš z Nazaretu. Jeho postava bude vždy kamenem úrazu pro racionálního deistu, který bude Ježíše pravděpodobně považovat např. za jednoho z výjimečných proroků či kazatelů (podobně jako Buddhu či Mohameda). Přijetí té neuvěřitelně radikální křesťanské interpretace znamená prostě určité vnitřní rozhodnutí, jehož okolnosti lze vystopovat a zhruba popsat, ale samozřejmě nikdy ne úplně vysvětlit. Takové rozhodnutí pro víru je výrazným aktem svobodné vůle a ne nadarmo se jeho dramatičnost obvykle charakterizuje jako "vnitřní obrácení". Trochu zjednodušeně bych řekl, že konečné rozhodnutí pro nějaké konkrétní náboženství je do značné míry věcí temperamentu jednotlivce. Velmi podrobně vylíčil svou konverzi např. anglický literární vědec a spisovatel C. S. Lewis (1898 - 1963) ve známé autobiografické knize Zaskočen radostí (orig. Surprised by joy). Zatímco k samotné víře v Boha ("theismu") se podle svého vyprávění dopracoval jakoby neochotně, téměř "vylučovací metodou", tradiční křesťanské dogma o Ježíšovi přijal později jaksi "mimoděk". Lewis píše:
"V letním semestru 1929 jsem to vzdal a uznal, že Bůh je Bůh, poklekl jsem a modlil se. V té noci jsem byl asi nejsklíčenějším a nejzdráhavějším konvertitou v celé Anglii." O pár stránek dál pak pokračuje: " Když jsem se blížil ke konečnému rozhodnutí, cítil jsem téměř stejně silný odpor, jaký jsem zakoušel předtím proti theismu. .Velmi dobře vím, kdy byl vykonán poslední krok, ale sotva vím jak. Jednoho slunného rána mě kdosi vezl do Whipsnade. Když jsme vyrazili, nevěřil jsem, že Ježíš Kristus je Synem Božím, a když jsme do zoo přijeli, už jsem věřil. Přesto jsem cestu nestrávil v myšlenkách. Ani jsem nezažil velkou emoci".

Je třeba poctivě přiznat, že přijetí křesťanských dogmat je skutečně často rozhodnutím velmi obtížným, např. pokud se člověk snaží odvodit legitimitu náboženství z určitých historických událostí. V takovém případě totiž jde právě o legitimitu přechodu od třeba i ověřených historických faktů k jejich transcendentní interpretaci, tj. k systému tvrzení zcela jiného řádu. Jedním z osvícenských myslitelů 18. století, kteří se zabývali touto kontroverzní otázkou, byl německý básník a dramatik Gotthold Lessing. V jednom svém eseji, který později zapůsobil např. na Sörena Kierkegaarda, v této souvislosti píše o "ohavném, širokém příkopu, který nejsem schopen přeskočit, byť jsem se o to sebevíc snažil" (cit. podle českého překladu knihy Patricka Gardinera Kierkegaard). Ostatně, o obtížnosti důsledného rozhodnutí pro křesťanskou víru a o pochybnostech, jimž jsou i hluboce věřící lidé včetně světců) vystaveni, mluví s velkou otevřeností a pokorou i sám kardinál Josef Ratzinger ve své knize Úvod do křesťanství.

Na tomto místě mohu tedy zatím konstatovat, že moje křesťanská víra je podle definice zcela jistě "nevědecká", přesně řečeno nemám pro ni žádnou "teorii". Moc si z toho však nedělám, protože jsem pevně přesvědčen, že standardní věda (na kterou jinak nedám dopustit), je prostě použitelná jen na určitou omezenou oblast lidského bytí. Nepopírám tím ovšem legitimitu teologie, která je specifickou metodou zkoumání prostoru víry; je to samozřejmě metoda odlišná od přírodních věd. Vždy bude existovat určité napětí mezi křesťanstvím a přírodními vědami, protože standardní věrouka se neodvozuje jen ze zjevených abstraktních představ, ale také z některých klíčových konkrétních událostí, jež se nepochybně vymykají lidské zkušenosti (neřkuli vědeckému popisu). V křesťanství je tímto úhelným kamenem tajemné Kristovo zmrtvýchvstání, které je v biblických textech jakoby úmyslně zahaleno jakousi poloprůhlednou clonou. K tomuto tématu se ještě vrátím později. V každém případě je však velmi důležité, že znalost vědy může ochránit náboženství před pověrou. To je subtilní a závažné téma a samo o sobě by si zasloužilo zvláštní diskusi mj. proto, že zejména nám katolíkům se často předhazuje určitý sklon k idolatrii. Nakonec bych snad ještě dodal, že např. zdravý praktický katolicismus mi ve skutečnosti hodně připomíná výsledky ryze empirického bádání, neboť se zde po dlouhá staletí užívají určité dobře definované postupy a jejich poctiví účastníci často zjišťují, že to nějak záhadně opravdu funguje. Podobně tomu zřejmě musí být i v jiných větvích křesťanství a také v některých dalších životaschopných náboženských systémech.

V každé diskusi o vědě a víře vždy dříve či později přijde řeč na statistiku - totiž jaké asi procento vědců věří v Boha a naopak. Celkově se domnívám, že ryzí ateismus je dnes spíše na ústupu. Myslím, že poměrně dost vědců inklinuje k představě, že za zkoumaným světem materiálních jevů je "něco", co je duchovní povahy a tento svět přesahuje. Netroufl bych si ovšem přesněji odhadnout, jaké procento z nich vyznává nějaké konvenční náboženství, i když jsem během života k svému překvapení zjistil, že celá řada fyziků se skutečně hlásí ke křesťanství. Svoji osobní životní zkušenost bych nejspíše shrnul do konstatování, že religiozita vědců se v průměru neliší od ostatních lidí, což koneckonců také koresponduje s mým obecným "psychologickým" pohledem na vztah mezi vědou a náboženstvím, který jsem nastínil v úvodu.

Zajímavé systematické údaje jsem nedávno nalezl na internetové domácí stránce dr. Henryho F. Schaefera (http://www.leaderu.com/offices/schaefer/index.html). Nejprve několik slov o H. Schaeferovi. Je profesorem kvantové chemie na University of Georgia v USA a podle standardních kritérií patří mezi nejvýznamnější současné světové vědce. V žebříčku nejcitovanějších světových chemiků je na 3. místě a byl již několikrát nominován na Nobelovu cenu. Je zároveň také jedním z výrazných veřejných obhájců křesťanství. Podle údajů ve svém životopise konvertoval v r. 1973, tj. zhruba ve věku 30 let. Musím podotknout, že vehemence jeho křesťanské apologetiky je na můj vkus někdy až příliš silná (jeho typické tvrzení je např. to, že "Kristovo zmrtvýchvstání je jednou z nejlépe dokázaných skutečností dávné historie"), ale celkově je H. Schaefer velmi pozoruhodnou osobností a materiál, který shromáždil, má svou cenu z hlediska sociologie vědy a náboženství. Pokud jde o čistou statistiku, Schaefer uvádí výsledky průzkumu americké profesionální agentury Sigma Zi, které ukázaly, že zhruba 43% Američanů s vědeckou hodností Ph.D. chodí v neděli pravidelně do nějakého kostela, zatímco v případě americké veřejnosti obecně je to asi 44%. Průzkumu se přitom zúčastnilo vždy 3300 respondentů. To tedy skutečně naznačuje, že náboženská orientace jednotlivce v zásadě nijak nesouvisí s tím, jestli má doktorát v nějaké vědecké disciplíně či nikoli. Schaefer k tomu na jiném místě cituje jednoho prominentního amerického fyzika (R. Bube), který řekl, že podle jeho názoru je "zhruba stejné procento ateistů mezi řidiči kamiónů jako mezi vědci". Tyto údaje a postřehy mne těší, protože potvrzují můj odhad, ale každou statistiku je samozřejmě třeba brát s rezervou. V každém případě, v České republice, kde podle některých statistických údajů chodí v neděli do kostela zhruba 3% obyvatelstva, bych na základě poměrně malého souboru mně známých vědců usoudil, že výše zmíněný odhad není daleko od reality.

V Schaeferově materiálu jsou také uvedeny příklady některých mimořádně významných přírodovědců (převážně fyziků a chemiků) minulosti i současnosti a jejich vztahu ke křesťanství. Řada těchto příkladů je dobře známa, o některých jsem v této souvislosti četl poprvé a jistě by bylo možno uvést také mnohé další. Křesťany tedy byli např. Francis Bacon, Johannes Kepler, Blaise Pascal, Isaac Newton, Michael Faraday, James Clerk Maxwell, George Stokes, Lord Kelvin (William Thomson), J. J. Thomson (Nc v r. 1906 za objev elektronu), Robert Boyle, Charles Coulson, William Henry Perkin. Mezi žijícími proslulými vědci jsou jako křesťané jmenováni např. Richard Bube (fyzika polovodičů), Charles Townes (objevitel laseru, Nc 1964), Arthur Schawlow (Nc za fyziku 1981), Allan Sandage (observační kosmologie), William Phillips (Nc za fyziku 1997), John Polkinghorne (fyzika elementárních částic), Francis Collins (genetika, ředitel programu Lidský genom), John Suppe (geofyzika).

Z výše uvedených údajů je tedy snad zřejmé, že populární mýtus o "vědeckém světonázoru" a jeho neslučitelnosti s náboženskou vírou je prostě falešný. Zároveň lze však jistě uvést také celou řadu ateistů mezi vynikajícími fyziky a přírodovědci vůbec. Lev D. Landau (1908 - 1968) byl jistě ateista, jako zarputilý ateista se nyní prezentuje také Steven Weinberg (Nc 1979 za objev tzv. standardního modelu elektroslabých interakcí), mj. také autor několika populárních knih, které vyšly i v českém překladu. Jeho občasné výpady proti tradičnímu náboženství a zejména proti katolické církvi jsou dnes už prakticky srovnatelné s výroky biologa Richarda Dawkinse, autora knihy Sobecký gen. Osobně proti tolerantním ateistům nic nemám, protože je vnímám prostě jako představitele jednoho z možných pohledů na svět. Koneckonců, tolerantní ateista je v běžném životě obvykle příjemnější než náboženský fanatik. Domnívám se však, že militantní ateismus v podání S. Weinberga nebo R. Dawkinse je kontraproduktivní a sociálně škodlivý i pro samotnou vědu - dělá totiž nepřátele vědy i z jejích potenciálních příznivců či neutrálních lidí v řadách politiků a veřejnosti vůbec. To může být skutečný problém zejména v USA, kde je průměrná religiozita veřejnosti mnohem vyšší než u nás.

Za (nemilitantního) ateistu lze považovat rovněž Stephena Hawkinga, který je velmi úspěšný v kosmologii a teorii gravitace a stal se rovněž světoznámým díky svému populárnímu bestselleru Stručná historie času. Své názory na problém Boha a na víru prezentoval na řadě míst; v této souvislosti je také zajímavé si přečíst v Schaeferově materiálu vzpomínky jeho bývalého doktoranda Dona Page (který je sám křesťan a dnes už také dost známý fyzik).

Pozoruhodné bylo také stanovisko Richarda Feynmana (1918 - 1988, Nc 1965), jednoho z nejznámějších fyziků 20. století. Feynman byl velmi svéráznou osobností a jistě jej lze považovat spíše za ateistu. Je však znám tento jeho výrok z poloviny 50. let: "Mnozí vědci věří jak ve vědu, tak v Boha - Boha zjevení - naprosto konzistentním způsobem."

Rád bych se teď na chvíli vrátil k osobnosti Blaise Pascala (1623 - 1662), který byl geniálním novověkým matematikem, fyzikem a inženýrem - a zároveň zaníceným křesťanem a pronikavým náboženským myslitelem. Ve svém asi nejznámějším díle Myšlenky (Pensées) ve fragmentu 793 mistrně popsal tři kvalitativně různé oblasti skutečnosti (resp. lidského bytí), mezi nimiž je, jak říká, "nekonečná vzdálenost". Zhruba řečeno, Pascal rozlišuje oblast ryze materiální (les corps), která je doménou mocných tohoto světa, dále oblast ducha (les esprits) zahrnující vědu a konečně sféru (křesťanské) lásky nebo svatosti (la charité, la sainteté, resp. le surnaturel). Každá oblast má přitom svůj hodnotový charakter, svou "velikost" (grandeur). Stojí za to ocitovat alespoň úvodní odstavce zmíněného fragmentu v originále:

"La distance infinie des corps aux esprits figure la distance infiniment plus infinie des esprits a la charité, car elle est surnaturelle.
Tout l'éclat des grandeurs n'a point de lustre pour les gens qui sont dans les recherches de l'esprit.
La grandeur des gens d'esprit est invisible aux rois, aux riches, aux capitaines, a tous ces grands de chair.
La grandeur de la sagesse, qui n'est nulle sinon de Dieu, est invisible aux charnels et aux gens d'esprit. Ce sont trois ordres différant de genre."

Dále ještě jeden úryvek, který se týká samotného zakladatele křesťanství (český překlad jsem převzal z knížky Romana Guardiniho Křesťanské vědomí - studie o Pascalovi):
"Ježíš Kristus bez (materiálních) statků a bez jakékoli vnější vědecké činnosti, je ve svém řádu svatosti. Neudělal žádný objev, (na zemi) nepanoval; ale byl pokorný, trpělivý, svatý, svatý před Bohem, hrozný ďáblům, bez hříchu; Ó, v jaké slávě a v jaké nekonečné vznešenosti se objevil očím srdce, které vidí moudrost!"

Rozhodně stojí za to přečíst si fragment 793 celý, včetně jeho stručné analýzy v Guardiniho knížce. Pascal se vyjadřuje skutečně velmi jasně a nemusím snad ani zdůrazňovat, že můj vlastní pohled na vztah vědy a křesťanství je prakticky dentický - jen bych to sám nedokázal tak brilantně formulovat.

Zatím jsme diskutovali vztah vědců minulosti i současnosti ke křesťanství a nyní je na místě zabývat se rovněž otázkou položenou v obráceném směru, totiž jaký byl a je vztah křesťanských církví k vědě? Uvedu zde několik poznámek týkajících se situace katolické církve, jednak proto, že o situaci v pravoslavných a protestantských církvích nemám dostatečný přehled a navíc mám pocit, že právě katolická církev byla tradičně nejvíce podezřívána z obskurantismu a antivědeckých postojů. I dnes lze ještě ve vě-decké komunitě narazit na často zcela nejapné předsudky v tomto směru.

Především je nutno říci, že vztah katolického kléru k vědám byl v minulosti skutečně ambivalentní. Např. mezi římskými papeži lze najít jak příklady tmářů a reakcionářů, tak osobnosti s mimořádně kladným vztahem k vědě či dokonce vynikající vědce své doby. Začněme několika pozitivními příklady (jako pramen jsem použil knihu J. W. Kowalski: Encyklopedie papežství): Papež Silvestr II. (Gerbert z Aurillacu, 999 - 1003) získal vzdělání v matematice a technických vědách (alchymii) od arabských učenců v Katalánsku. Pro jeho znalost zpracování kovů ho někteří (tmáři) obviňovali z kouzelnictví a spolků s ďáblem. Byl tedy vynikajícím vědcem své doby a stal se zřejmě prototypem doktora Fausta ve středověké literatuře. Pokud jde o jiné významné duchovní činitele středověku, Tomáš Akvinský i jeho učitel Albert Veliký byli jistě oba velkými znalci tehdejší vědy. Papež Marcellus II. (Marcello Cervini, 1555) byl všestranně vzdělán a jeho vědeckou erudici obdivoval i Michelangelo. Mimořádně světlým zjevem byl v 18. století Benedikt XIV. (Prospero Lambertini, 1740 - 1758). Během svého pontifikátu zřídil Římskou archeologickou akademii a na římské universitě vytvořil katedry chemie, fyziky a matematiky vybavené laboratorními přístroji. V Bologni založil samostatnou katedru pro ženy a zřídil anatomické museum. Dopisoval si s nejslavnějšími mysliteli osvícenství a např. Voltaire mu věnoval některá svá díla.

Naproti tomu papež Pius IX. (Giovanni Maria hrabě Mastai Ferretti, nejdelší pontifikát v dějinách 1846 - 1878) zahájil boj proti "modernismu" a jako dodatek k encyklice Quanta cura sepsal proslulý Syllabus, seznam "bludů 19. století" (do ně-hož patřila i moderní racionální věda). Ještě více neblahým příkladem reakcionáře je zřejmě Pius X. (Giuseppe Sarto, 1903 - 1914), který inspiroval a podporoval skutečnou honičku na modernisty. Již ve své první enyklice E Supremi Apostolatus Cathedra psal (viz Paul Johnson: Dějiny křesťanství): "S největší péčí budeme naše duchovenstvo ochraňovat, aby neupadlo do osidel moderního vědeckého myšlení - vědy, jež nedýše pravdami Kristovými, nýbrž svými lstivými a prohnanými argumenty znesvěcuje ducha lidu bludy racionalismu a semiracionalismu." Jednou z obětí honby na modernisty se stal např. irský jezuita George Tyrrell, který volal po "právu každé doby přizpůsobovat historicko-filosofický výraz křesťanství současným jistotám" a navrhoval "ukončit tím tento absolutně zbytečný konflikt mezi vědou a vírou, který je pouhým teologickým strašákem". Tyrrell byl v r. 1906 vyhozen od jezuitů a po jeho smrti v r. 1909 mu byl odepřen pohřeb na katolickém hřbitově. Jak říká Paul Johnson, jeho tragický případ byl jen jedním z mnoha. Pius X. byl nepochybně hluboce zbožný muž, ale přiznám se, že mám velmi nepříjemný pocit z toho, že Pius XII. jej beatifikoval v r. 1951 a kanonizoval v r. 1954.

Myslím ale, že dnes je naštěstí situace úplně jiná. Současný papež Jan Pavel II. má o vědu velký zájem a postoj Vatikánu celkově, např. pokud jde o pořádání vědeckých konferencí a diskusí, je skutečně velmi vstřícný. Sám jsem se nedávno zúčastnil konference "Fyzika pro 21. století" pořádané na římské universitě Tor Vergata za podpory Vatikánu a odnesl jsem si z této akce velmi dobrý dojem. Mezi účastníky konference byli samozřejmě ateisté, agnostikové i věřící a někteří pozvaní řečníci evidentně neměli žádný kladný vztah ke katolické církvi. Organizace takových setkání je pro mne jasným důkazem snahy o smír a nápravy minulých přehmatů a křivd. Řekl bych tedy, že noční můry začátku 20. století jsou definitivně pryč a svědčí o tom ostatně i tón nedávné encykliky Víra a rozum (Fides et ratio). Nyní mám spíše pocit, že vědecká komunita se o vývoj stanoviska církve ve skutečnosti příliš nezajímá a některé resentimenty z minulosti bohužel na dost povrchní úrovni přetrvávají. Výraznější dialog mezi vědci a teology by tedy byl nesporně užitečný, ale jak jsem již řekl, moderní věda sama o sobě dnes nepředstavuje pro katolickou církev žádné kontroverzní téma - jde možná spíš o některé její dílčí etické aspekty, jako je tomu v případě genetického inženýrství apod.

Celkově se tedy asi dá říci, že dnes panuje mezi moderní vědou a křesťanstvím období smíru a neprobíhá žádný ideologický boj - dochází spíše k individuálním potyčkám vyvolaným fundamentalisty z obou stran. Na druhé straně je však zřejmé, že mezi křesťany a čistými racionalisty bude vždy existovat určité napětí prostě proto, že křesťanství se podstatně opírá o biblickou zvěst, jež v popisu některých konkrétních událostí mnohdy vychází daleko za rámec běžné lidské zkušenosti - líčí prostě nadpřirozené skutečnosti. Podstatnou událostí takového typu, která v křesťanství hraje ústřední roli, je vzkříšení Ježíše Krista. Ačkoli je jasné, že dnes nebo v budoucnosti se již těžko objeví nějaké nové svědectví, které by dodatečně osvětlilo tuto tajemnou událost, musím se přiznat, že se mi v uplynulých letech často vnucovala otázka, co se vlastně přesně mohlo stát oné noci, kdy podle vyprávění evangelií Ježíš zmizel z hrobu. Řada lidí se o to prostě nezajímá s poukazem na to, že chybí dostatečná skutečná historická informace o okolnostech Ježíšova pohřbu atd., ale otázka je to přesto legitimní; sama o sobě je totiž téměř vždy kamenem úrazu v diskusích s ateisty či agnostiky, protože každá představa o Ježíšově nadpřirozeném úniku z hrobu zavaleného těžkým kamenem je samozřejmě ve flagrantním rozporu s běžně známou fyzikou a biologií. Problematické je rovněž to, že líčení jednotlivých evangelií v dané věci se poněkud rozcházejí. Ve svých úvahách na toto téma jsem občas promýšlel různé "přirozené" varianty události, ale prakticky vždy to má nějaký háček. Narazil jsem přitom také na analýzu, kterou kdysi provedl ve své knize Apoštolové Ernest Renan. Renanovy knihy byly jedním z největších bestsellerů 19. století, ale dnes tento autor prakticky upadl v zapomnění. Jím navrhovaná možná řešení "záhady prázdného hrobu" mi připadají poněkud krkolomná (jedno např. předpokládá, že skupina učedníků přenesla Ježíšovo tělo do Galileje bez vědomí zbylé jeruzalémské frakce, podle dalšího odnesli tělo sami Židé, podle jiné verze byl pachatelem zahradník). Aniž bych chtěl poctivé Renanovy pokusy o "obyčejné" historické vysvětlení zlehčovat, jako nejpravděpodobnější ze všech přirozených řešení mi nakonec připadá to nadpřirozené, tj. biblický zázrak - i když fyzikálně to samozřejmě nechápeme (a nikdy nepochopíme). K tomu je však třeba říci ještě něco. Podle moderní biblistiky se za primární zdroj informace o Kristově vzkříšení bere 15. kapitola 1. listu sv. Pavla Korintským, protože je prokazatelně historicky starší než evangelia. Ve výrocích sv. Pavla však není o prázdném hrobu ani zmínka - akcentuje se to, že po svém ukřižování se Ježíš opakovaně zjevil svým učedníkům i dalším lidem (včetně Pavla samotného). V loňském roce jsem měl vzácnou příležitost zúčastnit se diskuse s některými předními českými teology. Pochopil jsem, že biblisté skutečně nepřiklá-dají vyprávění evangelií takovou váhu jako zmíněnému listu sv. Pavla. V takovém světle by tedy poněkud radikální vysvětlení záhady prázdného hrobu mohlo být to, že ukřižovaný Ježíš ve skutečnosti nebyl do žádného hrobu uložen (tak se v té době zřejmě obvykle zacházelo s tělem člověka popraveného tímto potupným způsobem) a že ženy a apoštolové jej posléze hledali na nesprávném místě, na základě nějakých mylných informací. Poněkud překvapivé tak bylo pro mne zjištění, že moderní biblická exegeze nepovažuje možné nadpřirozené zmizení Ježíšova těla z hrobu za zásadně důležité; jako podstatné se bere svědectví o posmrtném Kristově zjevení tak, jak o něm píše sv. Pavel. Při té příležitosti jsem položil otázku, jaké tělo tedy měl Ježíš při svém zjevení se učedníkům a dalším. Teologové odpovídají, že měl "oslavené tělo". To je samozřejmě pro fyzika trochu svízel, protože s takovým pojmem neumí pracovat. Je tedy jasné, že ačkoli "záhada prázdného hrobu" může být spíše pseudoproblémem, nakonec vždy znovu narazíme na určitou hranici, za niž už prostě pomocí přírodních věd nemůžeme proniknout. Novozákonní texty však přitom mají takovou naléhavost a razanci, že vnímavý člověk nad nimi nemůže jen tak mávnout rukou.

Po všech úvahách a diskusích na téma Vzkříšení jako ústředního biblického zázraku nakonec setrvávám na skromném stanovisku, že detaily reálných historických událostí spojených s Ježíšovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním zůstanou už navždy zahaleny tajemstvím a můžeme jen spekulovat o tom, která verze je více či méně pravděpodobná. Musím se přiznat, že ta tradiční velikonoční legenda je nějak drahá mému srdci (asi jako většině křesťanů) a nerad bych se jí jen tak vzdal. Zázrak se však nepochybně stal v tom smyslu, že všechny tyto podivné a do značné míry nepochopitelné události v tehdejší bezvýznamné římské provincii Judsku měly nakonec naprosto zásadní vliv na lidské dějiny. Znalost historie uplynulých téměř 2000 let tak činí pro mnoho lidí daleko snazší uznat jaksi a posteriori singulární roli Ježíše Nazaretského v tomto světě a eventuelně přijmout také křesťanskou interpretaci jeho osobnosti. Každá individuální konverze je však vždy zásadním vnitřním rozhodnutím svobodného jednotlivce a historie dává naprosto ohromující příklady v tomto směru. Tyto příklady jakoby znovu a znovu svědčily o reálnosti základů křesťanství.

Ze strany intelektuálů, kterým není lhostejná "duchovní dimenze" našeho světa, se občas ozývá volání po formulaci jakéhosi "racionálního náboženství", plně obsaženého v "přírodovědeckém pohledu na svět" (které by eventuelně bylo minimálním průnikem velkých světových náboženských systémů, ale pokud možno na striktně vědecké bázi). Extrémním pokusem o "fyzikální teologii" je např. kniha astrofyzika a kosmologa Franka Tiplera Physics of Immortality (1995). Tato polo-populární kniha (opatřená řadou velice fundovaných vědeckých dodatků) je svým způsobem impozantním a ojedinělým dílem, ale jsem hluboce přesvědčen, že jaksi "míří vedle" z důvodů, které jsem se pokusil vyložit v tomto textu. Jeden recenzent napsal, že tato kniha je zajímavá ani ne tak pro své vývody, ale spíš tím, že vůbec vznikla - tj. pro odvahu autora pustit se do takového tématu. Stručnou kritiku Tiplerova přístupu lze také nalézt např. v knize fyzika (a křesťana) J. Polkinghorna Beyond science. Musím tedy zdůraznit, že ideje "racionálního přírodovědeckého náboženství" považuji za scestné - podle mého názoru je to prostě pokus o pověstnou kvadraturu kruhu. Křesťanství (stejně jako jiná tradiční světová náboženství) bude samozřejmě vždy obsahovat určitý prvek mystiky, kterého se nemůže vzdát - přestalo by pak být tím, čím je a čím právě spoustu lidí přitahuje.

Závěrem bych tedy řekl, že určitý latentní konflikt mezi racionální vědou a křesťanskou vírou bude i nadále existovat v myslích jednotlivců, jejichž vnímání skutečnosti je orientováno poněkud jednostranně. Žádný fundamentální nesmiřitelný rozpor zde však podle mého nejhlubšího přesvědčení neexistuje a jak ukazuje řada konkrétních příkladů ze života, věda a náboženská víra jsou spíše komplementární sféry lidského vnímání světa. To, co bylo skutečným strašákem intelektuálního světa na přelomu 19. a 20. století, je snad definitivně za námi teď - na přelomu století 20. a 21. V této době však vidím jako daleko závažnější problém celkovou pozici křesťanství v západním světě, jehož jsme součástí. Je zřejmé, že v této čím dál víc hedonistické civilizaci dnes křesťané představují názorovou menšinu, pokud jde o etiku a celkovou hierarchii životních hodnot. Eroze systému tradičních hodnot je poměrně pozvolná, ale v dlouhodobé perspektivě může vést k velmi neblahým koncům. Toto poněkud pochmurné téma by však patřilo na jiný seminář.