Jsou všude tam, kde je písek a vítr. Nejvíc na březích moří nebo jezer a v pouštích. Nejsou tu jednou provždy, neměnné, ale stoupají, klesají a přemísťují se.

Písečné duny jsou nejkrásnější ráno, když vychází slunce, nebo večer, když slunce zapadá. Světlo a stíny. Vánek a ticho. Pro mě neexistuje jiné místo ani okamžik, kdy bych cítil silnější sounáležitost s tím něčím, co nás přesahuje. Každé zrnko písku je tu ne pro nás, ale z nějakého neznámého důvodu. Lidská mysl všechnu tu nesmírnost nedokáže ani z malinké části obsáhnout a to mě uklidňuje. Svět je nepochopitelný.

V prastaré poušti Namib u atlantického pobřeží jižní Afriky jsou úžasné červené duny vysoké jako stopatrové domy. Není vidět nic jiného než písek a písek a písek. Člověk by řekl, že to, co se zdola zdá být ostrou písečnou hranou, je ve skutečnosti jen zaoblený, větrem rozfoukávaný hřeben. Že dojem ostrosti vzniká jen v měřítku k celkovému rozměru. Jenže ve skutečnosti je hrana duny, bez ohledu na rozměry, vždy perfektně ostrá. S přesností jediného - toho nejmenšího - písečného zrnka. Duna je dokonalý útvar!

Na dunu nikdy nešplhejte z boku - je to skoro nemožné. Když už se ale jednou škrábete do toho svahu čnějícího před vámi pod úhlem čtyřicet pět stupňů, nezapomeňte si všimnout lavin. Tečou pod vámi - pod vašima zoufale hrabajícíma rukama a nohama. A když se zastavíte, abyste se nadechli, lavina pokračuje v cestě sama. Zastaví se až několik metrů před vámi; zbyde po ní jen prazvláštně zvrásněný povrch. Zdá se, že těžiště laviny je právě kousek pod ním.

Všechna náboženství vznikla v poušti. Mezi dunami. Michael Tournier soudí, že Mojžíš nedošel do země zaslíbené právě proto, že v poušti mohl zůstat blíž svému Bohu. Věřím tomu. Myslím, že On tam opravdu bydlí. Ale není to Bůh Lidských Osudů, ale spíš Velký Geometr. Je mi s ním dobře.

P.C.       18.9.2001